Last minute(s)

Často si během dní píši poznámky, z kterých se pak mají stát příspěvky na tomto blogu.
Nějak na to ale nedochází čas, a tak dny plynou, aniž by byly pro Vás zaznamenány.
((Též si nejsem jistá, zda jsou to věci pro Vás zajímavé/nové/obohacující. ))

Od začátku května, po procestovaných Velikonočních prázdninách (Budapešť) a cestou do Paříže se třídou francouzštinářů, jsem se začla začleňovat do rodinky. Rekordně teplé jaro, problémy s organizací pečovatelky pro težce nemocnou babičku, poslední dvou/čtyřhodinové písemné práce ve škole, hraní frisbee (ultimate), bohužel ne tolik basketbalu (natržené kloubní pouzdro na malíčku levé ruky), noční život a spousta stráveného času s hostitelskou ségrou Helin. Nejen jméno, věk a zájmy máme spolu společné. Též se doma musí rvát se dvěma bráchy a tudíž si celkem užívá(me) nově nabytého sourozeneckého souznění.


Helin složila maturitu s dobrým průměrem a má poslední týdny na to se rozhodnout, jakým směrem se její život bude ubírat.
Skrz všechny kamarády, kteří letos udělali zkoušku dospělosti, se i na mě přenáší jejich momentální rozpoložení. Většina ve volných měsících (od dubna do konce června, kdy je předávání maturitních vysvědčení a maturitní plesy, zůstávají většinou všichni „doma“) pracuje a kdo z nich nemá (tak třetina) už naplánované celoroční dobrovolnictví/Work&Travel v zahraničí, hledá si (tak čtvrtina) místo na vyučení (dva a půl roku zaučování v zaměstnání, tzn. pracování v oboru s odpovídajícím peněžním ohodnocením a jednou za čas víkendové semináře/vyučování) či univerzitu.

Vyučení (Ausbildung) volí nejen ti, kteří už jsi jsou jisti tím, co by rádí dělali, ale i mnoho těch, kteří mezi 13 lety chození do školy a (jim už většinou jasnou) vysokou školou chtějí nabýt trošku praktických zkušeností.

Letos se k prvnímu červenci zrušila v Německu branná povinnost pro kluky, to znamená žádný rok u armády, reps. dobrovolnictví.
S tím spojené problémy jsou, mezi vším, mnohem více lidí na výše vyjmenovaná místa pro maturanty nebo naopak nedostatek lidí, kteří by rádi dobrovolničili v Německu. (možnost pro kluky, kteří nechtěli podstoupit bežný vojenský výcvik)

Nadace EVZ („Erinnerung, Verantwortung und Zukunft“), od které jsem dostala dvoutřetinové stipendium, mě a ostatní studenty z bývalého „východního bloku (Ostblock)“ a ty Němce, kteří na východ vyjeli, pozvala na setkání všech doteď (od r. 2003) tohoto programu zúčastněných stipendiantů. Byli jsme posledním ročníkem, kteří od nich tuto „podporu“ dostal. Setkání bylo v Berlíně a během dvou tam strávených dní jsme vedle sídla nadace navštívili Rusko-Německé a Židovské muzeum nebo divadlo (Berliner Unterwelten).

Poslední AFS Camp („End-of-stay“) jsme strávili na chatě v nedalekém pohoří Harz. Hlavními tématy bylo vypořádání se s našimi posledními týdny, rozloučením a návratem do našich zemí.

S Helin jsme vyrazily o Pfingsten (letnicích) na západ do Nordrhein-Westfalen navštívit její kamarádku Lisu. Náš program byl už předem vymyšlený; beachvolejbalový turnaj a hlavně pravá střelecká slavnost (Schützenfest), která se po tři slavící dny skládala hlavně z „plesu“/doskotéky, sestřelování dřevěného orla (a tím se stát králem střelců) a všeobecného celodenního veselí nad sklenicí zlatavého moku. To celé jsme absolovovaly ve společnosti Lisiných kamarádů.
Na cestě zpět jsme ještě navštívily univerzitní městečko Münster.


Příští týden jedu na veslařský kurz (Ruderkurs) se školou a ty poslední následující týdny už se budou nést více-či-méně v prázdninovém duchu, do 6.7. stále ale chozením do školy.
Čeká nás čas maturitních plesů, rozlučkových oslav a snad i začínajícího léta.

EJBM (European Junior Brunch Meeting)

Po nenadálém rozhodnutí mé bývalé hostitelské rodiny a tím zrušení (už od začátku mé roční výměny) naplánované cesty na západ země, jsem pár týdnů před dvoutýdenními velikonočními prázdninami najednou neměla žádný pevný plán.
Každý rok se ale koná nejdůležitější (a největší) setkání evropských juniorů (lidé od 16 do 26 let) mezinárodní organizace "CISV Building Global Friendship", které jsem už přes pět let členem.
Místa na tento pětidenní projekt plný workshopů a (duchaplných) aktivit jsou zamluvená už od Vánoc, ale za zkoušku (přece) člověk nic nedá a já se optala na volné místo.
(Asi) Osud tomu chtěl a po odhlášení se jednoho ze tří Čechů, pro které tam bylo místo, jsem dostala možnost odjet reprezentovat svou zemi.
Letos bylo hostitelským státem Maďarsko, resp. hlavní město Budapešť. (pro zajímavost - loni hostovalo Holandsko, příští rok Belgie)

Dvanáct hodin cesty vlakem stálo za znovusetkání se s kamarády z minulých let i poznání nových sofistikovaných mladých lidí z 34 států Evropy (a okolí), ale též nabrání (více) motivace do práce s/za myšlenkou lepšího světa. Teď už nejen porozumění mezi národy, ale osobní zúčastnění se na této myšlence ... aneb "Think globally, act locally"

Jsem ráda, že to i tento rok vyšlo a já se mohla zúčastnit. Myslím, že naše/moje hlavní aktivity a přesvědčení by se neměly měnit jen kvůli výměnnému roku.
Tato organizace mě přetvořila do osoby přítomné a já nejen jí, ale celému světu, mám co vracet.
aneb koukni sám když nevěříš: www.cisv.cz

http://www.youtube.com/watch?v=MmgWtF61ykM

Čokoládové město, aneb návštěva Gastschwester v Mannheimu

Krátce po odstěhování se k přechodné hostitelské rodině jsem odjela na (už) dlouho naplánovanou návštěvu za Caroline do jejího univerzitního města, do Mannheimu.
Cestou jsem se ještě stavila v Karlsruhe u mé Midstay-Gastfamilie a užila den s úžasnou italskou rodinkou, s kterou si rozumím(e).
S tamní Gastmutter jsme zašly na bleší trh, pořádaný (tam) dvakrát do roka a pěkně si při hledání nejlepších kousků za Euro s/opálily nosy.

Hned první den v Mannheimu jsme vyrazily s Caro a jejími kamarádkami na (dlouhou) Muzejní noc; technické muzeum, rozhlas nebo sídlo Svobodných zednářů.
Další den, v neděli, jsme se vydaly na kolech do nedalekého Heidelbergu a okoukly toto pěkné starobylé (nejznámější) univerzitní město.
V pondělí a úterý jsem pak měla možnost zakusit každodenní tamní studentský život, chodila na Uni(verzitu) (přednášky, cvičení) a proháněla se městem na kole, na kterých tu (v Německu) studenti jezdí, a na kterých by u nás sedla tak maximálně moje babička, a ta už má teď taky nové.
Bylo to moc fajn, teplý kraj a milí lidé zahnali myšlenky na nedávné stresující stěhování, čokoládový závan z tamní továrny na přísady do čokolád byla jen sladká tečka.

p.s: fotky k celému mému Německému dobrodružství na http://overhasty.rajce.idnes.cz/ :)

Změna je život

S mojí rodinkou jsem si celkem rozuměla. Netrávili jsme spolu tolik času, ale jsem zvyklá na to, tvořit si svůj vlastní program, tak jsem se tomu přizpůsobila.
Nic neukazovalo na to, že by (to) byl nějaký problém, který by se nedal rozmluvou vyřešit.
To jsem si alespoň říkala já.

Rodinka se ale za mými zády (aneb O nás, bez nás) rozhodla, že si to takhle vlastně nepředstavovali, že mají svých problémů dost (pravda – nemocní prarodiče) a že tu maminku, co sedí celý den doma, moje přítomnost tolik nezaměstnává, jak si myslela. Pravý důvod toho, že musím pryč, jsem se ale nedozvěděla.
Bylo to oznámeno jako hotová věc bez otázky, co si o tom blonďatá Češka, co u nás bydlí už 7 měsíců, myslí; či bez diskuse o tom, co je vlastně špatně a jak by se to dalo zlepšit/změnit.

Dostala jsem 3 týdny na to, najít si rodinu, resp. dostat rodinu od AFS. Kamarádi, učitelé i spolužáci se snažili pomoci a přemýšleli o možnostech “ubytování”.
Už po pár dnech jsem měla nabídky od několika rodin, které by si mě (rády) vzaly.
Nechtěla jsem ale nic uspěchat; přece jen jsem byla v situaci, do které už bych se nerada za pár týdnů znovu dostala.
Po dvou týdnech jsem ale byla nemilosrdně vyhnána z mé hostitelské rodiny, protože se má Gastmutter (hostitelská máma) už (asi) nemohla dočkat, až nebudu dýchat jejich vzduch.

Novou rodinu už jsem sice měla, ale ta mě mohla vzít až o týden později (jak bylo naplánováno).
Skončila jsem tedy z hodiny na hodinu, po dvou hodinách balení, u přechodné rodiny od AFS – od mé Betreuerin (holčiny, co též někde s AFS byla, teď mou kontaktní osobou na všechny slasti a strasti života v jiné zemi). Maminka a pět dětí, týden s extra zdravou kuchyní a neustávajícím ruchem byly fajn, ale spaní na gauči v pokoji jedné ze sester a bydlení z (splašeně sbalených) kufrů a tašek nebylo až tak příjemné.
S rodinou Heymann (má první host. rodina) jsem se ani nemohla rozloučit, protože jediný, kdo byl doma, když si mě AFS vyzvedávalo, byl můj host. bratr Dario.

Tohle všechno už je ale pasé a já teď bydlím u rodiny mé spoluhráčky z basketbalu Helin.
Nejen ona, ale i její dva starší bráchové, maminka a celé příbuzenstvo, které bydlí o pár ulic dál, jsou moc milí. Tatínek pracuje v jiném městě a přijíždí každy druhý víkend na “návštěvu”.

Bydlíme v rodinném domě deset minut pěšky od centra města, ve větším domě se zahradou. Mám vlastní (barevný) pokoj a (vlastně) vše, co potřebuji.
Mám(e) tak necelé dva a půl měsíce na to se zabydlet, oblíbit si je, a rozloučit se.

Midstay

Německá AFS nabízí pro výměnné studenty (nepovinný) program „Midstay“ (tzn. pobyt uprostřed), který nabízí zase trochu více nahlédnout na život ve spolkovém státě.
Poznat jiné město, jinou rodinu, školu.
A já měla štěstí. Dostala jsem možnost vypravit se v druhé polovině února do teplého kouta spolkového státu Baden-Württemberg, resp. do části Baden nedaleko hranic s Francií.
Tyto dva týdny jsem poznala mnoho zajímavých lidí, podnikla pár výzkumných výletů do okolí a jedla výborné jídlo.:)
Bydlela jsem deset dní u italské hostitelské rodiny v Karlsruhe ještě s jednou výměnnou studentkou z Thajska. Společně jsme navštěvovaly dívčí (křesťanské) gymnázium, vyrazily ještě s ostatními studenty do měst v okolí (Strasbourg, Stuttgart, Heidelberg) a přizpůsobovaly se italskému temperamentu a kuchyni.:)
Celé dva tva týdny probíhaly v prázdninovém duchu. Jak my, rodina tak i škola to tak vnímala, a možná proto nevznikal stres a problémy.
Pobyt u rodin a celý program zakončoval víkend se všemi zúčastněnými studenty v nedalekém zalesněném pohoří Schwarzwald.


Už je tomu přes půl roku, co jsem poprvé (a naposled) měla pocit nudy. Byly to první dny příchodu do rodiny, kdy jsem měla za úkol se (jen) zabydlet.
Od třetího dne, kdy jsem vstoupila na půdu města a školy, se to ale začlo vydávat mně (a mým blízkým pro mě) tak známým směrem aktivit.

Od začátku letošního roku jsem začla hrát basketbal. Jeden z nejlepších nápadů a možností, co jsem uskutečnila.:)

Baví mě to

Tuhle větu už se chystám napsat od Vánoc. To, že jsem doteď neměla čas to udělat jen (doufám) potvrzuje, že nelením a (zelením) resp. žiju. Tak jak podmínky a každý nový den nabízí.

Silvestr se oslavil v klidném duchu s lidmi z ročníku s pár tradicemi, které my děláme na Vánoce (lití olova) nebo ty, které neděláme (ani) na Vánoce (papání koblih) a samozřejmě pyrotechnikou odhánějící zlé (ti kteří to myslí dobře jen se sebou) duchy.
Na začátku ledna jsem si ještě užívala sníh, též jednodenním lyžařským výletem do nedalekého pohoří Harz či sáňkováním na od nás blízké stezce smrti.

Nadšený návrat do školy se (hned první den) nekonal, a já porvé za/užila něco, jako dozvědět se ráno že NENÍ ŠKOLA z důvodu námrazy a silnějšího větru.

Pak už to ale začlo znova, ale jinak. S jiným přístupem. Znovu mohu použít slovo „užívat si“ a u toho se i něco učit.
Tento rok si asi nepřivlastním 20 nových vzorečků, ale 100 nových myšlenek a úhlů pohedu, z kterých se jedna věc dá shrnout, rozebrat a zhodnotit.

Jazyk se už lepší, rozumět jak ve škole tak v rozhovoru s lidmi mi nedělá (až tak) potíže. Sama se ale ještě tak hezky barvitě vyjádřit, jak bych chtěla, nedokáži.
Přímo úměrné zlepšování němčiny se ale zdá býti opakem k ostatním cizím jazykům, které se učím. Ne že bych dál angličtině či francouzštině nerozuměla, ale mluvení, tvoření textů či tady tak oblíbený překlad z němčiny do onoho jazyka je momentálně trošku nad moje síly.:)/:(

První víkend v lednu jsme se zúčastnili dalšího (druhého) AFS campu, na který jsme tentokrát jeli do nedalekého Hildesheim.
„Halbzeit-camp“, resp. Setkání v polovině. Byly pro nás připraveny různé workshopy a diskuse, které rekapitulovaly naše první měsíce a též připravovaly a donutily přemýšlet nad těmi budoucími. „jak to běží v rodině, ve škole, s přáteli“, „zda se mi vyplnila má očekávání“ nebo „co ještě chci do konce výměny stihnout“...
Setkání s ostatními studenty bylo určitě odlišné od toho prvního. Všichni jsme se změnili, ať už delšími vlasy či kratším vedením.

20.1. jsme s mou třídou, která má jako hlavní předmět politiku, vyrazli do Bundestag. Německý parlament je „otevřen všem“ těm, co mají pozvání od jednoho z poslanců. Tím jsme dostali možnost zúčastnit se (necelou hodinu) plenárního zasedání parlamentu a následné diskuse se spolupracovníkem jednoho z poslanců, kterého jsme měli jen pro sebe a též jsme toho (všetečnými) otázkami o „slastech a strastech“ tohoto povolání využili...
Dostali jsme ještě možnost se projít po kopuli parlamentu, která je znovu, po uzavření před hrozbou teroristických útoků v prosinci, otevřena (jen pro pozvané). Též jsme dostali napapat a hurá do víru velkoměsta.
Nakonec ještě pár z nás navštívilo vysílání jedné „funny show“ místní televize, ale bylo to až trapně nudné, že jsme pak rádi prchali na (neujíždějící) vlak.

Co dodat, i tady jsme měli „jaro v zimě“, i tady se sportovně i kulturně – když na to člověk najde čas – dá dobře vyžít, i tady mám každodenní povinnosti.
To, zda ty dny jsou „šedivě rutinní“ či „ pestře kreativní“, záleží (mehr oder weniger) jen na mně.:)

Vánoce

Vánoční prázdniny začaly předáním vysvědčení pro Oberstufe, tzn. poslední dva ročníky (,aby měli maturanti o trochu více času v druhém pololetí) a stejně jako v ČR nám začaly dva týdny volných dní.

Přijela starší hostitelská ségra a dědeček.
Připravovat na Štědrý den se začalo už o den dříve, hlavně jídlo.
Ve většině rodinách se jí bramborový salát a “párek” (Bratwurst).
V mé rodině se ujalo uvařit to, “co chutná”; letos polévka z pomerančovéhu džusu, kuře na kari s rýží a čočkou, dezert ve formě smetanového jogurtu s ovocem. 24.12. se ozdobil stromek a k večeru se rodina sešla na zazpívání pár písní a popovídání. Večeře a dárky. V jedenáct mše v evangelickém kostele. Žádné tradice (jídlo, zvyky).
Celé svátky se mi líbily, na první i druhý svátek vánoční přišly návštěvy. Rodina, všeobecně, strávila čas pohromadě. Žádná televize, zpívalo se.

Prázdniny jsou jiné než ty předcházející. Jsem tu o další dva měsíce více, sama jsem si tu už našla přátele a poznávání země už přechází i do mých vlastních otěží. (odteď mohu též cestovat sama, tzn. nejen s rodinnými příslušníky a se školou)
Vypadá to, že tyto volné dny nikam nevycestujeme. Rodinka nelyžuje a díky kopám sněhu (a s tím souvisejícími problémy s dopravou) není taková lahoda teď někam jezdit.

Vám všem, pohodový konec roku und einen guten Rutsch ins neue Jahr!