S mojí rodinkou jsem si celkem rozuměla. Netrávili jsme spolu tolik času, ale jsem zvyklá na to, tvořit si svůj vlastní program, tak jsem se tomu přizpůsobila.
Nic neukazovalo na to, že by (to) byl nějaký problém, který by se nedal rozmluvou vyřešit.
To jsem si alespoň říkala já.
Rodinka se ale za mými zády (aneb O nás, bez nás) rozhodla, že si to takhle vlastně nepředstavovali, že mají svých problémů dost (pravda – nemocní prarodiče) a že tu maminku, co sedí celý den doma, moje přítomnost tolik nezaměstnává, jak si myslela. Pravý důvod toho, že musím pryč, jsem se ale nedozvěděla.
Bylo to oznámeno jako hotová věc bez otázky, co si o tom blonďatá Češka, co u nás bydlí už 7 měsíců, myslí; či bez diskuse o tom, co je vlastně špatně a jak by se to dalo zlepšit/změnit.
Dostala jsem 3 týdny na to, najít si rodinu, resp. dostat rodinu od AFS. Kamarádi, učitelé i spolužáci se snažili pomoci a přemýšleli o možnostech “ubytování”.
Už po pár dnech jsem měla nabídky od několika rodin, které by si mě (rády) vzaly.
Nechtěla jsem ale nic uspěchat; přece jen jsem byla v situaci, do které už bych se nerada za pár týdnů znovu dostala.
Po dvou týdnech jsem ale byla nemilosrdně vyhnána z mé hostitelské rodiny, protože se má Gastmutter (hostitelská máma) už (asi) nemohla dočkat, až nebudu dýchat jejich vzduch.
Novou rodinu už jsem sice měla, ale ta mě mohla vzít až o týden později (jak bylo naplánováno).
Skončila jsem tedy z hodiny na hodinu, po dvou hodinách balení, u přechodné rodiny od AFS – od mé Betreuerin (holčiny, co též někde s AFS byla, teď mou kontaktní osobou na všechny slasti a strasti života v jiné zemi). Maminka a pět dětí, týden s extra zdravou kuchyní a neustávajícím ruchem byly fajn, ale spaní na gauči v pokoji jedné ze sester a bydlení z (splašeně sbalených) kufrů a tašek nebylo až tak příjemné.
S rodinou Heymann (má první host. rodina) jsem se ani nemohla rozloučit, protože jediný, kdo byl doma, když si mě AFS vyzvedávalo, byl můj host. bratr Dario.
Tohle všechno už je ale pasé a já teď bydlím u rodiny mé spoluhráčky z basketbalu Helin.
Nejen ona, ale i její dva starší bráchové, maminka a celé příbuzenstvo, které bydlí o pár ulic dál, jsou moc milí. Tatínek pracuje v jiném městě a přijíždí každy druhý víkend na “návštěvu”.
Bydlíme v rodinném domě deset minut pěšky od centra města, ve větším domě se zahradou. Mám vlastní (barevný) pokoj a (vlastně) vše, co potřebuji.
Mám(e) tak necelé dva a půl měsíce na to se zabydlet, oblíbit si je, a rozloučit se.
Žádné komentáře:
Okomentovat