EJBM (European Junior Brunch Meeting)

Po nenadálém rozhodnutí mé bývalé hostitelské rodiny a tím zrušení (už od začátku mé roční výměny) naplánované cesty na západ země, jsem pár týdnů před dvoutýdenními velikonočními prázdninami najednou neměla žádný pevný plán.
Každý rok se ale koná nejdůležitější (a největší) setkání evropských juniorů (lidé od 16 do 26 let) mezinárodní organizace "CISV Building Global Friendship", které jsem už přes pět let členem.
Místa na tento pětidenní projekt plný workshopů a (duchaplných) aktivit jsou zamluvená už od Vánoc, ale za zkoušku (přece) člověk nic nedá a já se optala na volné místo.
(Asi) Osud tomu chtěl a po odhlášení se jednoho ze tří Čechů, pro které tam bylo místo, jsem dostala možnost odjet reprezentovat svou zemi.
Letos bylo hostitelským státem Maďarsko, resp. hlavní město Budapešť. (pro zajímavost - loni hostovalo Holandsko, příští rok Belgie)

Dvanáct hodin cesty vlakem stálo za znovusetkání se s kamarády z minulých let i poznání nových sofistikovaných mladých lidí z 34 států Evropy (a okolí), ale též nabrání (více) motivace do práce s/za myšlenkou lepšího světa. Teď už nejen porozumění mezi národy, ale osobní zúčastnění se na této myšlence ... aneb "Think globally, act locally"

Jsem ráda, že to i tento rok vyšlo a já se mohla zúčastnit. Myslím, že naše/moje hlavní aktivity a přesvědčení by se neměly měnit jen kvůli výměnnému roku.
Tato organizace mě přetvořila do osoby přítomné a já nejen jí, ale celému světu, mám co vracet.
aneb koukni sám když nevěříš: www.cisv.cz

http://www.youtube.com/watch?v=MmgWtF61ykM

Čokoládové město, aneb návštěva Gastschwester v Mannheimu

Krátce po odstěhování se k přechodné hostitelské rodině jsem odjela na (už) dlouho naplánovanou návštěvu za Caroline do jejího univerzitního města, do Mannheimu.
Cestou jsem se ještě stavila v Karlsruhe u mé Midstay-Gastfamilie a užila den s úžasnou italskou rodinkou, s kterou si rozumím(e).
S tamní Gastmutter jsme zašly na bleší trh, pořádaný (tam) dvakrát do roka a pěkně si při hledání nejlepších kousků za Euro s/opálily nosy.

Hned první den v Mannheimu jsme vyrazily s Caro a jejími kamarádkami na (dlouhou) Muzejní noc; technické muzeum, rozhlas nebo sídlo Svobodných zednářů.
Další den, v neděli, jsme se vydaly na kolech do nedalekého Heidelbergu a okoukly toto pěkné starobylé (nejznámější) univerzitní město.
V pondělí a úterý jsem pak měla možnost zakusit každodenní tamní studentský život, chodila na Uni(verzitu) (přednášky, cvičení) a proháněla se městem na kole, na kterých tu (v Německu) studenti jezdí, a na kterých by u nás sedla tak maximálně moje babička, a ta už má teď taky nové.
Bylo to moc fajn, teplý kraj a milí lidé zahnali myšlenky na nedávné stresující stěhování, čokoládový závan z tamní továrny na přísady do čokolád byla jen sladká tečka.

p.s: fotky k celému mému Německému dobrodružství na http://overhasty.rajce.idnes.cz/ :)

Změna je život

S mojí rodinkou jsem si celkem rozuměla. Netrávili jsme spolu tolik času, ale jsem zvyklá na to, tvořit si svůj vlastní program, tak jsem se tomu přizpůsobila.
Nic neukazovalo na to, že by (to) byl nějaký problém, který by se nedal rozmluvou vyřešit.
To jsem si alespoň říkala já.

Rodinka se ale za mými zády (aneb O nás, bez nás) rozhodla, že si to takhle vlastně nepředstavovali, že mají svých problémů dost (pravda – nemocní prarodiče) a že tu maminku, co sedí celý den doma, moje přítomnost tolik nezaměstnává, jak si myslela. Pravý důvod toho, že musím pryč, jsem se ale nedozvěděla.
Bylo to oznámeno jako hotová věc bez otázky, co si o tom blonďatá Češka, co u nás bydlí už 7 měsíců, myslí; či bez diskuse o tom, co je vlastně špatně a jak by se to dalo zlepšit/změnit.

Dostala jsem 3 týdny na to, najít si rodinu, resp. dostat rodinu od AFS. Kamarádi, učitelé i spolužáci se snažili pomoci a přemýšleli o možnostech “ubytování”.
Už po pár dnech jsem měla nabídky od několika rodin, které by si mě (rády) vzaly.
Nechtěla jsem ale nic uspěchat; přece jen jsem byla v situaci, do které už bych se nerada za pár týdnů znovu dostala.
Po dvou týdnech jsem ale byla nemilosrdně vyhnána z mé hostitelské rodiny, protože se má Gastmutter (hostitelská máma) už (asi) nemohla dočkat, až nebudu dýchat jejich vzduch.

Novou rodinu už jsem sice měla, ale ta mě mohla vzít až o týden později (jak bylo naplánováno).
Skončila jsem tedy z hodiny na hodinu, po dvou hodinách balení, u přechodné rodiny od AFS – od mé Betreuerin (holčiny, co též někde s AFS byla, teď mou kontaktní osobou na všechny slasti a strasti života v jiné zemi). Maminka a pět dětí, týden s extra zdravou kuchyní a neustávajícím ruchem byly fajn, ale spaní na gauči v pokoji jedné ze sester a bydlení z (splašeně sbalených) kufrů a tašek nebylo až tak příjemné.
S rodinou Heymann (má první host. rodina) jsem se ani nemohla rozloučit, protože jediný, kdo byl doma, když si mě AFS vyzvedávalo, byl můj host. bratr Dario.

Tohle všechno už je ale pasé a já teď bydlím u rodiny mé spoluhráčky z basketbalu Helin.
Nejen ona, ale i její dva starší bráchové, maminka a celé příbuzenstvo, které bydlí o pár ulic dál, jsou moc milí. Tatínek pracuje v jiném městě a přijíždí každy druhý víkend na “návštěvu”.

Bydlíme v rodinném domě deset minut pěšky od centra města, ve větším domě se zahradou. Mám vlastní (barevný) pokoj a (vlastně) vše, co potřebuji.
Mám(e) tak necelé dva a půl měsíce na to se zabydlet, oblíbit si je, a rozloučit se.