Přišly první říjnové dny a zmínka od rodiny o tom, že je všecno OK a já se mohla pořádně zabydlet.
Hostitelští rodiče jsou spolu už od mladých let, řekla bych snad, poprvé a navždy.
Několikrát se stěhovali (cesta na jih) kvůli práci hostitelského táty „A”. Je fyzik a tady, v univerzitním městě s důrazem právě na tento obor, našel před deseti lety své dosavadní působiště. Pracuje osmihodinové šichty a domů se vrací kolem půl sedmé večer. Jeho volný čas vyplňuje chor, který vede a hraní na klavír či varhany.
Naopak hostitelská máma „B” momentálně nepracuje. Dříve (myslím jednou) pracovala jako korektorka. Též dobrovolně (ne za peníze) pracovala v předsednictvu kostela.
Tráví den doma, všemožně opravuje či zařizuje co je třeba. Je to „hlavní osoba“, která vaří, přesto že sama nenakupuje a myslím, že se ve vaření ani nijak moc nevyžívá.
S naším příjezdem se ale přihlásila na místo učitelky němčiny pro nás, výměnné studenty od AFS, dvakrát týdně na hodinku a půl.
Když jsem se to dozvěděla, byla jsem celkem ráda. (může mi pak pomáhat s jazykem atd)
Po dvu měsících ale přišly první problémy. Přece jen je něco jiného být matka či učitelka, to samé vztah žákyně a dcera.
Tento problém se musel řešit i s lidmi od místní AFS kanceláře.
Lidi od AFS se vám většinou opravdu budou snažit pomoci, (když vidí, že jste -alespoň trochu-normální:D)
Tím že příjdete do cizí rodiny nezačíná jen rok zábavy bez vlastních rodičů, ale spíš “přechod/změna”. Nová rodina jsou cizí lidé, kteří vám otevřou své soukromí, a tuto skulinu, kterou vás pustili dovnitř, máte vy za úkol zacelit. Musíte začít respektovat jejich každodenní rutinu, návyky, hodnoty, vychování dětí. Často je též nutné se tomu přizpůsobit.
Hostující bratr „D“ je v maturitním ročníku na mé škole. Je to jedno z deseti gymnázií ve spolkové zemi Dolní Sasko s důrazem na hudební výuku. (školní orchestry, chory, volba hudební výchovy jako jednoho z hlavních předmětů). Sám je též – muzikálními rodiči – veden k muzice, hraje na kytaru a zpívá.
Rodinka se nemá zas tak ráda s televizí. Naopak se častěji zpívá nebo se o víkednu hrají společenské hry.
Chodí se do kostela, na večeře či jednou za čas s abonentkou na místní symonický orchestr.
V rodině by měla být dvouproudá výměna informací. Rodina představuje svou zemi, a student další reprezentuje.
Někdy, když mi některý člen rodiny dává najevo, že ho to „jak je to v ČR“ moc momentálně nezajímá, ale chce mi horlivě vysvětlit a popsat a analyzovat jak je tomu v Německu, přemýšlím, zda už nejsem na (již zmíněnou) přeorientaci některých naučených věcí moc prorostlá svou výchovou či českými tradicemi.
Často se někdy až moc kriticky dívám na maličkosti, které bych u své rodiny z části určitě více odpouštěla.
Co je správně – více kriticky nahlížet na své nejbližší či ty ostatní? Nejde jen o kritiku, ale i o projev úcty či respektu, který často s léty přátelství strácíme či zahazujeme, aby zbylo místo na vyčítání chybiček, které jako bychom u těch zase novotou blyštící se známostí neviděli.
„Chval přítele veřejně, ale kárej ho mezi čtyřma očima.“ (Leonardo da Vinci)
P.s: rodinka mi umožnila kouknout se do hlavního města či do nejsevernější spolkové země a tam i k moři... jedny z nejlepších zážitků (nejen proto, že byly prázdniny:) )
Žádné komentáře:
Okomentovat